Články » Napsáno - drahabrno

Mezilidské vztahy

Je pravda, že lidé si dokáží prosadit své myšlenky, své nápady a své sny. Tím se lišíme od zvířat. Ale není mi lhostejné, jakým způsobem se prosazují a jdou za svým cílem. Jsem již ve věku, kdy mohu takové počínání hodnotit. Jsem na světě dost dlouho, zažila jsem dobré i zlé jako každý člověk. Většinu života se zabývám pozorováním lidí. Často přicházím do styku s lidmi a dokážu odhadnout, zda je člověk, se kterým mluvím upřímný, pravdomluvný, nebo naopak. Z části je to dané zkušenostmi, které jsem nabyla během života a z části je to dar.

Než jsem si toto všechno uvědomila, uběhlo dost času. Projezdila jsem hodně zemí, ale naši zemi jsem projezdila v mládí dá se říct, celou. Stejně tak, jak se liší mentalita lidí v různých zemích, tak jsou lidé různí v našich krajích.

Velmi ráda vzpomínám na příhodu, kdy jsme jako skupina mladých lidí cestovali po Slovenských Tatrách. Kamarádi se mi divili, jak se mohu rozplývat při pohledu na baču, který svolává do ohrady ovce a pes mu při tom asistuje. Všichni byli okouzleni horami a mě se nejvíc líbily domky, sruby a salaše, ve kterých lidé, vlastně horalé, žijí.

Začalo se stmívat a my byli uprostřed hor. Napadlo mě požádat baču o nocleh. Kamarádi moc nevěřili, že se mi podaří nocleh domluvit. Sedli si na batohy a čekali. Šla jsem do kopce za bačou. Když jsem k němu přišla a pozdravila, jen se na mě podíval, kývl hlavou a čekal. Vysvětlila jsem pár slovy naši situaci a on se hned zeptal, kolik nás je. Bylo nás šest. Tak prý ať je přivedu. Celou cestu jsem běžela a představovala si, jak budou přátelé reagovat na mé vítězství. Ale ještě jsem chtěla vyzkoušet, jak se zachovají, když jim řeknu, že se nocleh nekoná a musíme jít dál. Zastavila jsem se asi dvacet metrů od nich a volala, že to nejde. Smáli se a prý to bylo jasné. Nikdo si přece do chalupy nevezme bandu cizích lidí. Když jsem se pokochala jejich protaženými obličeji, řekla jsem jim, že můžeme přijít. Že sice moc nemluví, všude jsou cítit ovce, ale dá se to vydržet.

Bača žil v salaši sám. Všude okolo byly ohrady, ve kterých byly stovky ovcí. Nikdy jsem tak velké stádo neviděla. Pozdravili jsme a on nás pozval dovnitř. V salaši byla jedna velká místnost, kde měl kuchyni, postel a velkou vyřezávanou skříň. Uprostřed pokoje byl dlouhý stůl, z jedné strany byla lavice a ze strany druhé židle. Bylo vidět, že začal chystat večeři ještě před tím, než jsme dorazili. Na stole byly krajáče s mlékem, pecen chleba, slanina, máslo a sýry. Když jsme tu hostinu uviděli, uvědomili jsme si, jak velký máme hlad. Ale bylo nám dost trapné sníst mu tolik jídla. Omlouvali jsme se a on řekl:“Netárajte a chodte jesť „. Tak jsme jedli a povídali si. Představili jsme se a on nás požádal, ať mu říkáme Jožo. Prý příjmení nepoužívá tolik let, že si ho už ani nepamatuje a smál se škvírkama , které měl místo očí. Připomínal mi i těmi vousy, které měl, Jana Wericha. Řekl nám, že tam žije sám a že někdy nevidí lidi i měsíc. Dole ve vesnici má bratra, který za ním jezdí a vozí mu některé potraviny. Na oplátku si odváží ovčí sýry a maso, které ve vsi prodává a vozí i do města. Byli jsme zvědaví, kde nás ubytuje. Někteří jsme si mysleli, že budeme spát ve světnici na zemi. Ale kdepak. Když jsme dojedli, odvedl nás na seník a řekl, že tam se všichni vyspíme. Vylezli jsme po žebříku nahoru, svalili se do sena a za chvíli jsme všichni spali. Byli jsme tak utahaní, že kdyby nám asi řekl, že budeme spát v ohradě s ovcemi, bylo by nám to v tu chvíli jedno.

Když jsme se vzbudili, byly už ovce na pastvě a my měli nachystané mléko, krajíce chleba a sýr. Jožo nám řekl, jak sýry vyrábí. Některé i udil. Tak dobré sýry jsem ještě nikdy nejedla. Navzájem jsme si obírali z vlasů a oděvů seno, které jsme měli ráno na sobě. Po snídani jsme Jožovi nabídli peníze za jídlo a nocleh, ale nechtěl ani slyšet. Bral to tak, že jsme potřebovali pomoc a on nám ji poskytl. Byli jsme mu vděční a my holky jsme mu daly aspoň pusu na tvář. Se svým smyslem pro humor nám řekl, že se nebude umývat, aby tam ty pusy měl co nejdéle. Takový člověk utkví v paměti na celý život.

Proč jsem vyprávěla tento příběh? Chtěla jsem ukázat, jak velký rozdíl je mezi lidmi nyní a před více jak čtyřiceti lety. Nedovedu si představit, že v dnešní době by se lidé zachovali tak, jak horal v Tatrách, které jsme tenkrát navštívili. V dnešní době lidé myslí jen na to, jak z druhých vymámit peníze, jak ke všemu přijít levně a nejlépe zadarmo. Časem jsem došla k přesvědčení, jak je důležité, v jakém prostředí člověk vyrůstá a jak moc ho ovlivňuje okolní svět. Žijeme nyní v době, která si žádá ostré lokty a pevné nervy. Slabý jedinec nemá šanci přežít bez újmy. 

Ve své podstatě jsem realista. Nemám zkreslené představy o době, ve které jsem prožívala mládí, ale lidi byli k sobě určitě ohleduplnější a určitý druh respektu jednoho k druhému byl zřejmý. Často čtu na netu, jak hrubě se mladí lidé vyjadřují o důchodcích a neuvědomují si, že mají důchodce i své rodiče a oni budou také jednou v důchodovém věku.. Ale zas tak moc se tím nezabývám. Je známé pořekadlo“ přej a bude ti přáno“.

zn.drahabrno

Maxim Restaurant

BIO POTRAVINY