Novinky » Speciality z hovězího masa v Betlémě

Znáte hovězí maso? Znáte jeho přednosti? Víte, proč patří na váš stůl? Zde máte možnost zjistit pět hlavních důvodů proč jíst hovězí maso.

1. Obsahuje hodnotné bílkoviny
Hovězí patří k nejhodnotnějším druhům masa především kvůli plnohodnotným bílkovinám. Stogramový hovězí steak dodá 20 gramů bílkovin. Stejné množství přinese 100 gramů ryby, dvě vejce, deset deka šunky, čtyři jogurty nebo sedm deka ementálu.

2. Je hlavním zdrojem železa
Hovězí je pro člověka také významným zdrojem železa, především proto, že je tělo dokáže využít. Železo ze zeleniny, luštěnin, mléčných výrobků a vajec organismus přijímá hůře. Hovězí je na železo bohatší (2,5 mg/100 g) než telecí, vepřové nebo drůbež (1 až 1,8 mg) nebo ryby (0,8 až 1,2 mg).

3. ... i dalších minerálních látek
Kromě železa obsahuje i hodně zinku, selenu, kyseliny listové a vitaminu B12. Je také přirozeným zdrojem CLA (konjugovaná kyselina linolová, která napomáhá k vytvoření optimální rovnováhy mezi svalovou a tukovou hmotou v lidském těle).

4. Není vůbec tučné
Díky specializovaným masným plemenům je hovězí dnes mnohem libovější než dřív. Libové (biftek, rostbíf) nemá víc než čtyři procenta tuku. Samozřejmě některé kusy jsou tučnější, ale tuk nikdy nepřesahuje 13 procent. Není se tedy třeba obávat zvýšení hladiny cholesterolu. Naopak, studie prokázaly, že maso některých masných plemen má dokonce nižší obsah cholesterolu, než maso drůbeží.

5. A moc dobře chutná
Třebaže telecí maso má lepší „výživovou“ pověst než hovězí (kvůli ještě nižšímu obsahu tuku a vyšším bílkovinám), tak výraznou chuť jako hovězí nemá. Žádné jiné maso než hovězí nedává tak široké možnosti úpravy. Od bifteku po guláš.

 

Aberdeen angus

 

Domovem jednoho z nejrozšířenějších masných plemen skotu na světě je severovýchodní Skotsko. Již na počátku 18. století se v krajích Aberdeenshire a Forfarshire podařilo vyšlechtit masný užitkový typ skotu, který v první polovině 19. století chovatel Hugh Watson přikřížením plemene shorthorn sjednotil a položil tak základ tohoto plemene. Ve čtyřicátých letech 19. století byla založena v Anglii první plemenná kniha a již v roce 1860 se uskutečnil první import zvířat do Kanady a později do USA. Rozvoj chovu anguse na severoamerickém kontinentě přinesl tomuto plemeni zvětšení tělesného rámce a sníženou produkci loje, která umožňuje výkrm býků do vyšší porážkové hmotnosti. Postupně se chov aberdeen anguse mimo Evropu a Severní Ameriku rozšířil i na Jižní Ameriku, Austrálii, Nový Zéland a Afriku. Aberdeen angus je moderní masné plemeno, které vyniká dobrou plodností matek a snadnými porody. Maso z jatečných zvířat se vyznačuje vysokým mramorováním, křehkostí, šťavnatostí a specifickou chutí. Příznivá je u poražených zvířat jatečná výtěžnost 61 % a vzhledem k jemné kostře i nízký podíl kostí v jatečně opracovaném těle 14 - 16 %.Jedním z charakteristických znaků plemene je kromě bezrohosti i celoplášťové černé, případně červené (red) zbarvení. První telata aberdeen angus se v naší republice narodila již v roce 1992. Mimo ojedinělé importy z Maďarska, Dánska a SRN, byl náš chov založen především na importu jalovic z Kanady. V roce 1995 byla do republiky importována zvířata v červeném zbarvení "red angus". Zhora uvedené vlastnosti plemene, které se v našich podmínkách potvrdily, jsou asi hlavním důvodem, proč toto plemeno zaznamenalo v poměrně krátké době takové rozšíření. Ostatně to dokumentuje i zájem dalších chovatelů o nákup plemenných zvířat. Aberdeen angus si v krátké době získal pověst i jako vynikající masné plemeno. Této pověsti přispělo zejména to, že plemeno AA bylo prvním masným plemenem v naší republice u kterého se podařilo chovatelům realizovat prodej jatečných zvířat prostřednictvím značkového masa "Český angus". Maso vhodné ke kulinářskému zpracování dává tomuto plemeni určité záruky i do budoucna a zároveň i ukazuje cestu pro jiná plemena.

Belgické modré

První zmínky o modře zbarveném skotu sahají do 19. století do oblasti řek Meuse a Escaut. Plemeno vznikalo především za pomocí tehdy velmi populárního plemene Shorthorn. Okolo roku 1880 se začalo s první šlechtitelskou prací. V praxi se ovšem toto šlechtění omezovalo pouze na výběr nejlepších jedinců dle znaků zevnějšku. Tato situace trvala až do roku 1914, kdy byla veškerá další práce přerušena válkou. Až v roce 1919 byla v Belgii oficiálně stanoven chovný cíl plemene: kombinovaná užitkovost s vyrovnanou masnou a mléčnou produkcí (4.000 litrů mléka). Tento trend šlechtění se udržoval až do roku 1950, kdy celé zemědělství začínalo procházet poměrně rychlou transformací spojenou s využíváním umělé inseminace, mechanizace, ale také chemických hnojiv. V letech 1950 - 1960 tak nastal obrat v orientaci dalšího vývoje plemene, především na základě změny ekonomických podmínek a požadavků trhu, který začal upřednostňovat křehké a libové maso vhodné pro rychlé kuchyňské úpravy. V tomto období se tak nejprve u býků a poté také u krav začínají selektovat jedinci dle osvalení. Zlom nastal v období let 1960 - 1970, kdy se šlechtění plnou měrou soustředilo na výraznou masnou užitkovost. Výsledkem šlechtitelské práce je tak 80 - 85 % zastoupení zvířat s tzv. dvojitou zmasilostí (double muscling). Pouze velmi malé procento z celé populace jsou zvířata kombinovaného užitkového typu. Plemeno belgické modrobílé se řadí mezi extenzivní plemena středního tělesného rámce. Plemeno nabývá stále většího světového významu především v oblasti užitkového křížení s mléčnými plemeny. Svoji oblibu si získalo především díky vynikající masné užitkovosti. V čistokrevné formě jsou zvířata chována ve velké míře pouze v zemi původu, v ostatních zemích se čistokrevné chovy vyskytují spíše pro účely šlechtění a produkci plemenného materiálu. Populace v Belgii čítá kolem 1,5 mil. zvířat, což představuje 45 % skotu chovaného v celé Belgii.

Do České republiky bylo toto plemeno importováno v čistokrevné formě poprvé v roce 1994 do VÚŽV Uhřiněves. V posledních dvou letech se projevuje velký zájem o toto plemeno, především pro využití v užitkovém křížení.

 

Blonde d'Aquitaine

 

Plemeno blonde d´Aquitaine je plemeno poměrně mladé. Jeho organizovaný chov lze datovat do padesátých let. Pochází z jihozápadní Francie. Na jeho vzniku se podílí tři místní krajová plemena skotu a to guercy, garonnaise a blonde des Pyrénées, která byla využívána především k tahu, ale také k produkci masa. Šlechtěním těchto plemen vzniklo plemeno velkého tělesného rámce o výjimečné délce těla s pevnou, ale jemnější kostrou a s mimořádně vyvinutým osvalením. Dnes je plemeno výrazně zaměřeno pouze na produkci kvalitního masa. Plemeno vykazuje velmi dobrou plodnost.Tělesná stavba telat, která je charakterizována především jemnou kostrou, menší hlavou, plošším a delším tělem umožňuje snadný průchod porodními cestami, a proto i přes vyšší porodní hmotnost je u tohoto plemene malý výskyt obtížných porodů. Tato vlastnost je velmi dobře využitelná též při užitkovém křížení s dojnými plemeny. Zvířata se velmi dobře adaptují ve všech klimatických podmínkách a velmi úspěšně se proto toto plemeno šíří i do ostatních zemí jako plemeno s vysokou růstovou schopností a špičkovou jatečnou hodnotou.Chov tohoto plemene je v naší republice založen pouze na importu krav a jalovic z Francie. První import se uskutečnil již v roce 1991. V tomto roce bylo založeno stádo na SZTŠ Hořovice a v roce 1992 následovaly další importy. I přes vynikající výsledky dosažené v rámci kontroly užitkovosti není toto plemeno tak rozšířeno, jako ostatní dvě nejpočetnější francouzská plemena charolais a limousin. Vynikající masná užitkovost, nízký obsah tuku u jatečných zvířat, který umožňuje výkrm do vysokých porážkových hmotností, nachází zájem našich chovatelů i o toto plemeno, a to především v užitkovém křížení. Tento zájem se zvýšil především v posledních dvou letech, kdy je patrný, po částečném poklesu stavů, opětovný nárůst stavů zvířat v KUMP.

 

Galloway

 

Plemeno Galloway je zmiňované již v dobách římské okupace britských ostrovů. Bylo tehdy popisované jako podivné robustní černé a úplně bezrohé plemeno skotu. Jak je patrné, toto plemeno se vyskytovalo v dávných dobách výhradně na britských ostrovech, a to hlavně v jihozápadní části dnešního Skotska, kde původní krajina je velmi členitá, pahorkatá s vysokými srážkami s hustými dubovými lesy. Stáda se pásla v četných údolích řek i v blízkosti mořského pobřeží, na orných půdách, přirozených pastvinách, lesních pasekách i ve vysokých horách. Díky tomuto vývoji získalo plemeno Galloway nesmírnou odolnost a tvrdost, a proto si jej v pozdějších dobách oblíbili místní chovatelé. Od roku 1881, kdy byla založena první Plemenná kniha tohoto plemene na území Velké Británie, začala skutečná chovatelská práce a i jeho rozšíření do celého světa. První vlna exportů byla poplatná tehdejší době, kdy se celá řada lidí stěhovala do nového světa, tedy USA a Kanady a brali s sebou i svůj majetek. Další rozšíření následovalo do britských kolonií Austrálie, Jihoafrické republiky, Nového Zélandu apod. Na našem kontinentu nastalo rozšíření a vznik Plemenných knih až prakticky po skončení 1. světové války a zejména v 50. - 60. letech 20. století. Nejvyšší rozšíření v Evropě je v současné době v Německu. V České republice se toto plemeno chová od roku 1991, kdy byla dovezena první skupina těchto zvířat právě z Německa a také z Rakouska. V dalších letech následovaly další dovozy tohoto plemene k nám, zejména do oblasti Šumavy a Jeseníků. Nenáročnost plemene, která umožňuje celoroční pobyt zvířat venku, dobrá růstová schopnost telat, vynikající mateřské vlastnosti a nízké ztráty telat během odchovu, předurčují gallowaye k extenzivnímu chovu skotu v horských a podhorských oblastech. Při plném využití dobrých reprodukčních schopností plemenic a nízkých ustájovacích nákladech, je toto plemeno konkurence schopné s ostatními masnými plemeny. Pro zpeněžování jatečných zvířat je však třeba hledat jiné, v naší republice ještě netradiční způsoby. Chová se v tradičním černém zbarvení, ale v poslední době se v našem chovu objevily barevné rázy belted, dun, park-white a hnědá.

 

Gasconne

 

Současná podoba plemene gasconne byla vytvořena z původní populace skotu chovaného ve francouzských Pyrenejích, kde se využíval jako skot s trojstrannou užitkovostí. K tahu byl využíván i v lesním hospodářství při svozu dřeva. Plemenná kniha byla založena v r. 1894. Přibližně před 30ti lety byl šlechtitelský program zaměřen na jednostrannou masnou užitkovost v extenzivních podmínkách při zachování vrozené tvrdosti a odolnosti, s velmi dobře utvářenými končetinami a tvrdými paznehty, výbornou konverzí živin z objemných krmiv a snadnou ovladatelností. Černé sliznice umožňují vysokou toleranci zvířat na sluneční záření a zabraňují přenosu keratokonjunktivity. Tyto vlastnosti umožňují spásání chudé vegetace na strmých svazích hor ve vysoké nadmořské výšce i při extrémních změnách počasí. Tím je umožněna ekonomicky efektivní produkce kvalitního masa i ve velice extenzivních podmínkách.

Do České republiky byly první jalovice plemene gasconne dovezeny v r. 1994 v počtu 15 ks na účelové hospodářství Výzkumného ústavu živočišné výroby v Praze – Uhříněvsi. Jednalo se o vůbec první export tohoto plemene ze země původu. Značnou oblibu však plemeno získalo při užitkovém křížení díky snadným porodům, nízkými ztrátami telat a jejich dobrou růstovou schopností. Velmi uspokojivé jsou i dosahované výsledky vykrmených býků – kříženců.

 

Hereford

 

Herefodský skot patří v rámci světových masných plemen mezi jedno z nejstarších a nejrozšířenějších plemen skotu. Lze se s ním setkat prakticky ve všech klimatických oblastech světa, neboť je vysoce adaptabilní a vyniká značnou zdravotní odolností a nenáročností na přírodní prostředí. V současné době prochází radikálním procesem v oblasti šlechtění, a to jak na úseku masné užitkovosti, tak i exteriéru. Je tedy reálný předpoklad, že při pokračujícím trendu v zlepšování jeho užitkových vlastností, bude jeho obliba ve světě nadále velmi vysoká, a to především pro využití v extenzivních výrobních oblastech .Na území ČR se toto plemeno chová od roku l974, kdy byla dovezena do tehdejší republiky Kanadská populace zvířat, a to do několika zemědělských podniků v Čechách i na Slovensku. Jednalo se o bezrohý typ skotu a zvířata se vyznačovala spíše malým až středním rámcem i když s dobře vyvinutými šířkovými a hloubkovými rozměry rozhodujících tělesných partií. Hereford je v ČR chován již od roku 1975. Nákup prvních jalovic v počtu 1200 kusů se tehdy uskutečnil v Kanadě. Plemeno bylo v té době chováno v oblasti západních Čech (Tachovsko a Chebsko). Postupně se chov hereforda rozšířil i do ostatních oblastí ČR. Do roku 1990 byl hereford jediným masným plemenem chovaným v naší republice v čistokrevné formě. První nákupy se uskutečnily po tomto roce z Kanady na VLS Heroltovice. Později byl u nás nákupem z Kanady a SRN založen i chov rohatého hereforda a následovaly ještě importy bezrohého hereforda z Kanady. Celkové importy jalovic po roce 1990 ze zahraničí nepřesáhly 250 kusů, proto se pozornost chovatelů zaměřila zejména na importy plemeníků a sperma býků většího tělesného rámce z USA, Kanady, Dánska a omezeně i ze SRN a jejich využití na našich původních herefordských krav. Kohoutková výška plemenných býků se za posledních deset let zvýšila o 10 cm a hmotnost je vyšší o cca 120 kg. Zvětšení tělesného rámce se příznivě projevuje i na prvotelkách.

 

Highland

 

Stejně jako v případě gallowaye, je Skotsko zemí původu i dalšího extenzivního plemene. Tentokrát se oblast původu lokalizuje na jeho severozápadní část. Původ tohoto plemene je odvozován od původního keltského skotu. Highland nebyl v minulosti vystaven tlaku moderních šlechtitelských opatření vedených snahou zvyšovat jeho růstovou schopnost a masnou užitkovost, tak jak tomu bylo u většiny ostatních plemen. Proto si udržel řadu vlastností původních plemen skotu. Předností je zejména jeho odolnost a otužilost vůči tvrdým klimatickým podmínkám , která umožňuje celoroční chov v přírodě. Dobře dokáže zužitkovat i velice skromnou pastvu. Kromě již uvedených vlastností je předností plemene bezproblémové telení. Maso z toho plemene má vynikající chuťové vlastnosti. Pro dosažení této významné kulinářské vlastnosti je však třeba dodržet specifický proces zrání masa po porážce. Především jeho impozantní zjev způsobil, že i přes nižší přírůstky telat má skotský náhorní skot a jeho chov řadu příznivců i v naší republice. První import plemene se uskutečnil v roce 1991 ze země původu, tedy ze Skotska, a to na farmu Ing. Krtouše ze Zdíkova na Šumavě. V dalších letech se importy uskutečnily z Rakouska a především SRN. U nás je toto plemeno chováno především v tvrdších horských podmínkách. Do roku 1998 se choval highland v tradičním hnědém zbarvení. V poslední době se v našem chovu objevily barevné rázy stříbrné, dun, plavé a černé.

 

Charolais

 

Plemeno vzniklo na přelomu 18. a 19. století z původního žlutého skotu chovaného v té době ve Francií. Některé literální prameny hovoří o blízké příbuznosti se simentálem. První zmínky o tomto plemeni pochází z roku 1773. Hlavní oblastí chovu byla střední Francie v oblasti mezi řekami Seinou, Loirou, Rhonou a Alier. V podmínkách dobré výživy a příznivých klimatických podmínek byl prováděn pozitivní výběr jedinců, kteří vynikali raností a především s extrémně vyjádřeným masným užitkovým typem. Pro zlepšení ranosti a jemnosti masa byl v některých oblastech použit údajně i schorthorn. Plemenná kniha byla založena v roce 1864. Plemeno Charolais příznivými růstovými schopnostmi a jatečnou kvalitou vykrmovaných zvířat má využití nejen v čistokrevné plemenitbě, ale především v užitkovém křížení s ostatními plemeny skotu. Jatečná zvířata vynikají velmi dobrou výkrmností, vysokým přírůstkem do vyšší porážkové hmotnosti a především nízkým podílem tuku. Charakteristická je pastevní schopnost s příznivou spotřebou objemných krmiv. Krávy vynikají dobrou mléčností, vyjádřenou intenzivním růstem telat, především do věku 120 dnů. Významnou vlastností je plodnost, dlouhověkost a dobré zdraví, bez geneticky podmíněných poruch. Díky vysoké plodnosti a růstovým schopnostem potomstva, produkuje plemeno Charolais nejvyšší živou hmotnost telat na krávu a rok. S tím souvisí i výskyt vyššího procenta obtížných porodů, který zejména v minulosti významně snižoval zájem chovatelů o toto plemeno. Snížení podílu obtížných porodů v populaci se stalo v osmdesátých a devadesátých letech jedním z hlavních selekčních kriterií. I v současné době je tento produkční ukazatel důležitým selekčním kriteriem. První importy se uskutečnily již v roce 1990 z Maďarska. V dalších letech se na importech podílela již v rozhodující míře země původu - Francie. V ojedinělých případech byla některá stáda budována na importu jalovic z Běloruska, Dánska a SRN. V roce 1992 byl na základě importu z Kanady založen i první chov bezrohého Charolais. V prvních letech se na rozšiřování chovu významně podílelo uplatnění embryotransferu. Kvalitu chovu ovlivňuje používání špičkových býků, kteří jsou prověření v kontrole dědičnosti ve Francii.

 

Limousine

 

Plemeno vzniklo v limousinské oblasti jihozápadní Francie.Tato oblast je klimaticky poměrně drsná, nadmořská výška dosahuje až 1000 m. Až do první poloviny 20.století bylo plemeno využíváno k tahu. K této práci byla vybírána zvířata velkého tělesného rámce, s velmi dobře vyvinutou svalovinou a pevným postojem, která byla schopna velké zátěže i přes poměrně jemnou kostru. Selekce na tyto vlastnosti dala předpoklad pro vznik typicky masného plemene s velkým podílem svaloviny a nízkým podílem tuku. Plemeno Limousine je dnes druhé nejpočetněji chované masné plemeno ve Francií, odkud se hojně rozšířilo také do celého světa. Plemeno se vyznačuje dobrou chodivostí, pastevní schopností, při vysoké konverzi objemných krmiv. Krávy vykazují dobré mateřské vlastnosti a jsou dostatečně mléčné. Předností je dobrá plodnost s příznivým mezidobím, dlouhověkost a především snadnost telení.Pro tyto vlastnosti je hojně využíváno i v užitkovém křížení. Počátkem devadesátých let bylo plemeno Limousin nejvíce využíváno v inseminaci v rámci užitkového křížení s naší populací skotu. První nákupy čistokrevných zvířat v roce 1990 pocházely z Maďarska a založily chov v pěti zemědělských podnicích. Ostatní chovy limousina jsou již převážně z Francie. Inseminace prověřenými býky z Francie v rámci čistokrevné plemenitby přinesla i výrazné zlepšení růstové schopnosti telat. To spolu s vynikající masnou užitkovostí plemene přineslo i značný zájem chovatelů o toto plemeno. Nejvíce je limousin využíván v užitkovém křížení.

 

Masný simentál

 

Původ simentálského plemene je ve Švýcarsku. Již v roce 1759 mluví různá úřední hlášení o kvetoucím chovu v oblasti Simmentalu, Saanen a Emmentalu. Původní barva simentálského skotu byla červená a bílá, příčemž sytě červená až hnědočervená převládala a byla rušena jen bílými odznaky. Postupem doby přibývalo bílých odznaků a barva se stávala světlejší. Popis exteriéru z roku 1859 říká, že barva simentálského skotu je červenostrakatá, světle a nebo žemlově červená s bílým čelem a nosem. Světlejšímu, nebo žemlovému zbarvení byla dávána přednost. Zároveň byl kladen důraz na co největší tělesný rámec a kapacitu těla. Výborný tělesný rámec a výborná masná užitkovost simentálského skotu způsobily, že se v řadě zemí začalo toto plemeno chovat jako plemeno masného užitkového typu. Dnes je takto chováno jak v Severní a Jižní Americe, tak i v Africe, Austrálií, Novém Zélandě a Evropě. Po roce 1990 se začal chovat i v tradičních zemích s chovem červenostrakatého skotu s kombinovanou užitkovostí jako jsou Německo a Rakousko. V těchto zemích se chov Masného simentála (Fleisch fleckvieh) začal rozvíjet v souvislosti s dotační politikou EU (Nařízení rady Evropy č.1254/1999). Šlechtění simentálského skotu na jednostranně masnou užitkovost při využití původně kombinovaných vlastností tohoto skotu přineslo výsledky, které jsou srovnatelné s výsledky ostatních masných plemen skotu.

První jalovice MS byly do ČR dovezeny z Kanady v roce 1993. Ve stejném roce byly importovány jalovice z Dánska, jalovice Fleckvieh z Německa a Rakouska. Současně s těmito importy byly do chovu MS zařazovány plemenice z různým podílem krve českého strakatého plemene z rušených dojených stád, které byly inseminovány býky plemene MS. V posledních letech patří toto plemeno mezi nejrozšířenější masné plemeno chované v ČR.

 

Piemontese

 

Toto plemeno má svůj původ v severozápadní části Itálie v podhůří Savojských Alp. Původně bylo chováno v trojstranné užitkovosti, když od 20. let tohoto století začíná probíhat selekce a šlechtění na masnou užitkovost. Plemeno je středního tělesného rámce s hmotností dospělých krav kolem 600 kg a dospělých býků kolem 900 kg. Je požadována jemná kostra a kůže v kombinaci s výrazným osvalením, pevná, ale jemná konstituce vyjádřena dobrou adaptací zvířat na různá prostředí, vynikající pastevní schopností, nenáročností na chovatelské podmínky a vysokou konverzí objemných krmiv. U plemenic je požadována dobrá plodnost, která je dána snadností telení a mateřskými vlastnostmi, v kombinaci s dlouhověkostí (10 i více telat za život). První telení ve věku 25-30 měsíců. Charakteristická je i vysoká výtěžnost ( 65 % a více u vykrmených býků) a také příznivý podíl tuku a kosti. Z těchto důvodů je piemont oblíbeným plemenem v užitkovém křížení.

V ČR je chováno cca 400 ks plemenic starších jednoho roku. Stáda byla v převážné míře založena importem jalovic z Itálie a částečně také z Holandska a Německa (reimport z Itálie). Chov se ale začal intenzivněji rozvíjet až v posledních cca třech letech, neboť v minulém období se u většiny zvířat prováděly výplachy pro získání embryí.

 

Salers

 

Toto původem francouzské plemeno pochází z oblasti vulkanického pohoří v Centrálním masivu. Bylo vyšlechtěno na tvrdost a přežitelnost v tvrdém klimatu s ohledem na přírůstek a produkci masa. Je to plemeno odlišné od jiných francouzských plemen a podobné červeným plemenům z jihozápadní Evropy.V šedesátých letech bylo plemeno Salers rozšířeno v celé Francii. V současné době je chováno asi 170 tisíc krav v jižní, severní a severovýchodní Francii. Mnoho chovů využívá toto plemeno při přechodu z dojeného skotu na chov masného skotu. V průběhu zimy jsou zvířata chována v údolích, na jaře jsou vyháněna na horské pastviny. Plemeno je v hlavní oblasti chovu a i v celé Francii využíváno ke křížení s ostatními masnými plemeny (Charolais, Limousin, Blonde d´Aquitaine). Používá se hlavně k produkci čistokrevných zvířat a zvláště ceněných kříženců, vhodných jako zástav pro specializované podniky pro výrobu masa. Salerský skot je mírné povahy, zvířata ráda opětují pozornost svému chovateli a při manipulaci jsou snadno ovladatelná a přizpůsobivá, rychle se adaptují na nové prostředí. Salers výborně snáší zimu a pobyt ve sněhu je zvířatům veskrze příjemný. Větším problémem jsou velká horka, kdy se dobytek, který nemá možnost úkrytu ve stínu, díky hustému osrstění potí. Salerský skot je černorohý, tzn. s černou rohovinou, která je velmi odolná i ve tvrdých terénech a není náročné ani na ošetřování paznehtů.

Od prvního importu do ČR v r. 1995, kdy bylo dovezeno 24 kusů jalovic na farmy pánů Kramla a Sovy, probíhá intenzivní ověřování vhodnosti plemene Salers pro podmínky ČR. Z výsledků ověřování, které jsou průběžně publikovány, jednoznačně vyplývá, že chov tohoto plemene má v našich podmínkách opodstatnění jak v čistokrevné plemenitbě, tak i v užitkovém křížení. Dosahovaná užitkovost je ve shodných podmínkách plně srovnatelná s ostatními u nás chovanými plemeny velkého tělesného rámce.

 

Aubrac

 

Aubrac je plemeno masného skotu s více než 100 let trvající historií čistokrevného chovu. Pochází z Benediktýnského opatství v oblasti Aubrac na jihu Francie, které bylo založeno lordem Adalardem. Velká část opatství Aubrac leží v nadmořské výšce asi 1200 m, kde jsou tisíce akrů zemědělské půdy včetně 9 000 ha pastvin, z nichž některé leží vysoko v horách. Mniši zde chovali skot, od kterého získávali mléko, maso a byl využíván v tahu. Pastevní období začínalo 25. května a končilo 13. října. Krávy se dojily na pastvinách a z jejich mléka se vyráběl kvalitní sýr. Po Francouzské revoluci byla půda opatství rozdělena mezi jednotlivé rolníky, ale systém chovu skotu zůstal nezměněn. První výstava skotu z oblasti Aubrac se konala roku 1830 a měla za úkol nadchnout chovatele pro kvalitu zde vyráběných sýrů. Hodnotil se na ní tedy nejen exteriér zvířat, ale také kvalita sýrů vyrobených jednotlivými farmáři. Výstava pomohla stanovit standardy plemene pro vzhled, barvu a vlohy. Plemenná kniha byla založena roku 1893 a toto období bylo zlatou érou chovu aubraca. Tenkrát čítala jeho populace více než 300 000 kusů. Koncem 2. světové války s nástupem mechanizace poklesla popularita tažných volů. V následném období hospodářské krize se v zemědělství, stejně jako ve všech ostatních odvětvích, kladl důraz na levnou produkci. A ta byla v případě mléka výrazně levnější při využití nových plemen jako brown-swiss nebo holštýn. Stejně tak se masná užitkovost aubraca nemohla rovnat užitkovosti specializovaných masných plemen, jako je limousine, charolais či blonde d´Aquitaine, a tak nastaly pro tento skot krušné časy. Postupem času se zjistilo, že aubracské krávy jsou díky svým mateřským vlastnostem vhodné pro křížení s těžkými masnými plemeny, což je hlavním důvodem, proč se stavy aubraců opět postupně navyšují. Během posledních osmi let byl ve Francii zaznamenán 60% nárůst počtu krav tohoto plemene. V roce 2006 tam bylo inseminováno 16 390 aubracských krav a plemenná kniha registrovala 26 700 zvířat. Na stanici "La Borie de l´Aubrac" se každoročně testuje více než 120 býků.

Ve Francii se dnes aubrac chová zejména v oblastech s nadmořskou výškou od 1000 m, kde často panuje nepříznivé klima. V letním období, kdy tam dosahují teploty přes den až 35°C a v noci naopak klesají pod bod mrazu, se stáda pasou na rozlehlých pastvinách a v zimních měsících (cca 6 měsíců v roce) jsou ustájena ve stájích s betonovými podlahami, kde mají zvířata k dispozici jen malé množství slámy. Přes zimu se krmí 2x denně pouze limitovaným množstvím sena (ale dostatečným k udržení laktace) a dodatkem minerálů. Aubraci si umí v době hojnosti tvořit rezervy, které využívají v horších časech.

V Německu je evidováno přibližně 2 500 krav tohoto plemene, z čehož je polovina zapsána v plemenné knize. Aubrac se dále chová například v Kanadě, USA, Maďarsku, Španělsku, Portugalsku, Belgii, Rusku, Velké Británii, Irsku, Polsku nebo třeba v Maroku, na Novém Zélandu či v Izraeli a v mnoha dalších zemích.

Do České republiky byl první import zvířat plemene aubrac uskutečněn na konci roku 2009 do chovu společnosti Montážně-obchodní firma a.s. pana Jiřího Petrsika na farmu Bučický Mlýn.

 

Parthenaise

Původním domovem plemene parthenaise je oblast středozápadní Francie a největšího rozvoje se plemeni dostává na severozápadě Francie. V roce 1892 bylo toto plemeno s 1,1 miliony kusů třetím nejpočetnějším ve Francii a v roce 1893 byla založena plemenná kniha. Na konci 19. a v první polovině 20. století se jednalo o plemeno s tzv. trojstrannou užitkovostí: mléko - maso - tah. Toto plemeno se vyznačovalo nejenom velkou silou v tahu, ale také velmi kvalitním mlékem s vysokým obsahem mléčného tuku. V současnosti je toto plemeno chováno výhradně pro produkci kvalitního hovězího masa. V letech 1940-1970 došlo u plemene parthenaise k výraznému poklesu početních stavů. Hlavními důvody bylo: křížení s ostatními masnými plemeny, rozšiřování specializovaných dojených plemen a zavádění mechanizace. V roce 1965 klesl počet chovatelů registrovaných v plemenné knize na pouhých 12. V letech 1970-1980 došlo k historické změně - šlechtění plemene parthenaise se začalo ubírat novým směrem. V roce 1971 byl vypracován nový šlechtitelský program a byla zahájena systematická selekce býků s výborným utvářením zevnějšku pro využití v inseminaci. V roce 1980 bylo kontrolováno 7 850 krav. V roce 1983 byla založena UPRA Parthenaise.

V kontrole užitkovosti je ve Francii zapojeno 22 000 krav v 800 stádech a v přirozené plemenitbě působí asi 500 býků. Selekční základnu tvoří asi 9 500 plemenných krav ve 210 stádech. Ze zhruba dvou tisícovek narozených býčků je každoročně vybráno 50 býčků do odchovny v Melle, kde absolvují půlroční test vlastní růstové schopnosti, v průběhu kterého je hodnocen nejenom růst, ale také vývoj kostry a osvalení a také funkční vlastnosti. Tři nejlepší býčci, kteří jsou vybráni radou po skončení testu, jsou označeni jako Reproducteur Jeune Etoile a jsou zařazeni do testačního připařování. Ostatní býci, kteří splní podmínky testu, jsou v aukci prodáni do přirozené plemenitby.

Kromě Francie je plemeno parthenaise chováno v Belgii, Nizozemí, Švýcarsku, Velké Británii, Irsku, v Mexiku, USA, Kanadě, na ostrově Guadeloupe, v Austrálii a na Novém Zélandu.

Do České republiky byl první import zvířat plemene parthenaise uskutečněn na konci roku 2009 do chovu společnosti Montážně-obchodní firma a.s. pana Jiřího Petrsika na farmu Bučický Mlýn.

 

Shorthorn

 

Původně kombinované plemeno bylo vyšlechtěno před více než 200 lety v severovýchodní Anglii z původního Teeswatera, později nazývaného Durham. Mezi předky teeswatera patří pravděpodobně i holandský skot dojného typu. Díky prezentaci prvních, v tehdejší době hmotnostně výjimečných zástupců, se shorthornům dostalo koncem 18. století značného věhlasu a toto plemeno začalo postupně nahrazovat tehdy populární longhorny. Stalo se tak i díky vyšší odolnosti shorthornů k vedlejším účinkům inbreedingu, ve srovnání právě s longhorny. V minulosti byla významnou vlastností shorthornů také vysoká produkce loje, které se hojně využívalo při výrobě svíček a mýdla.

V letech 1730 - 1780 začalo mnoho významných chovatelů skotu ve Velké Británii s tříděním svých zvířat podle typu a kvality a začali se zaznamenáváním jejich původů. Plemenná kniha shorthorna, vydaná roku 1822 George Coatesem, byla vůbec první plemennou knihu skotu na světě. Bylo v ní zapsáno 710 býků a 850 krav. Coates následně vydal další tři díly PK a poté ji převzal Henry Stafford, od kterého ji v roce 1874 odkoupila nově založená Shorthorn Society of Great Britain and Ireland, která ji vede a publikuje dodnes. K rozdělení PK na masnou a dojnou sekci došlo v roce 1958 a to při vydání jejího 106. dílu. Na začátku 70. let 20. století si chovatelé shorthorna začali uvědomovat, že jejich skot je ve srovnání s moderními francouzskými plemeny, jako charolais či limousine dovezenými přibližně v té době do Velké Británie, příliš malý a nedostatečně osvalený. Kontroverzním krokem k zlepšení těchto vlastností bylo přilití krve francouzského plemene Main-Anjou a roku 1976 byla pak otevřena PK masného shorthorna. Postupem času mnoho chovatelů uznalo, že to byl krok nezbytný k záchraně shorthornského plemene před ztrátou v propadlišti dějin. Roku 2001 byla PK pro linie Maine-Anjou uzavřena, s výjimkou přístupu přes tzv. Grading Register.

Plemenná kniha plemene shorthorn (založená roku 1822), byla v roce 1846 vydána v USA, stala se tak vůbec první PK vydanou v Americe a je doposud vedena společně pro rohatou i bezrohou formu. Americká Asociace chovatelů shorthorna založená chovateli z devíti států vznikla o 26 let později, v roce 1872. V Kanadě byla pak první plemenná kniha publikována roku 1867.

Dnešní masný shorthorn je středního rámce, podsaditý, obdélníkového tvaru těla a velmi dobře osvalený. Hmotnost krav se pohybuje od 630 do 730 kg a býků od 1000 do1100 kg. Mateřské vlastnosti vždy byly a budou velkou předností tohoto plemene. Jalovice brzy dosahují pohlavní dospělosti, jsou velmi plodné a snadno se telí. Krávy mají silný mateřský instinkt a jejich mimořádná mléčnost umožňuje rychlý růst telat do odstavu. Ideální stavba těla umožňuje dlouhodobé využití krav v reprodukci. Hmotnost telat při narození je 36 - 39 kg a býci váží ve 13 měsících 480 - 500 kg. Shorthorni dosahují průměrného denního přírůstku ve výkrmu 1,5 kg při odchovu na pastvině a až 2,5 kg při intenzivnějším výkrmu (vyšším obsahu energie v krmné dávce). Vysoký denní přírůstek umožňuje rychlejší dosažení požadované porážkové hmotnosti, což se pozitivně odráží na vyšším zisku z výkrmu. V současnosti se zvyšuje obliba shorthornů zejména díky nadprůměrným jatečným vlastnostem a mramorování masa (marbling).

Mramorování masa je gurmány vysoce ceněnou vlastností, po které se neustále zvyšuje poptávka zejména v Japonsku a Koreji. Mezi japonskými importéry patří shorthorn mezi preferovaná plemena. U zvířat určených na export do Japonska je požadován prodloužený výkrm s denním přírůstkem 0,8 kg po dobu 200 - 240 dnů. Za takto vykrmený skot se platí průměrně 3.000 $ za kus.

Díky klidnému temperamentu a povolnosti shorthornů se snadno manipuluje i s větším počtem zvířat. Je známo, že postrádají instinkt kopání a nebývají agresivní ani při manipulaci ve stájích či na pastvinách. Temperament je také významným faktorem pro produkci vysoce kvalitního hovězího masa, protože je v silné genetické korelaci s nejvýznamnějším znakem kvality masa - křehkostí. Je to vysoce dědičná vlastnost, která mimo kvality masa ovlivňuje i hmotnost zvířat.

Vzhledem k různým lokalitám, ve kterých je shorthorn chován po celém světě, je třeba podotknout, že produkce, hmotnost a velikost zvířat se liší v závislosti na teplotních pásmech a podmínkách chovu dané oblasti. Díky značné přizpůsobivosti prostředí je toto plemeno velmi vhodné pro chov v marginálních oblastech.

Díky po staletí trvající selekci na optimální a spolehlivou užitkovost, ovlivnil shorthorn více než 30 masných plemen po celém světě. Ačkoliv jsou jeho dnešní stavy v důsledku chovu modernějších plemen významně nižší než před lety, mateřské vlastnosti, stavba těla a excelentní kvalita masa jsou atributy, pro které je shorthorn stále využíván při šlechtění nových plemen.

Shorthorni byli již v počátku jejich šlechtění (1783) dovezeni do americké Virginie, kde bylo toto plemeno nazýváno Durham. Šlo o první zušlechtěné plemeno importované do Nového Světa. Díky svým užitkovým vlastnostem, síle, klidnému temperamentu a ochotě v tahu, byli velmi ceněni americkými osadníky a rychle se šířili napříč celou Amerikou. V roce 1854 začali farmáři ze středozápadu se šlechtěním na masnou užitkovost. Roku 1870 se začali objevovat první geneticky bezrozí jedinci v rohatých stádech, američtí farmáři si rychle uvědomili výhody této vlastnosti a již roku 1881 začali se systematickým programem šlechtění na genetickou bezrohost. Dnes je v USA 60 % shorthornů geneticky bezrohých.

Do Kanady bylo toto plemeno importováno kolem roku 1825 a také zde si rychle získalo své příznivce. Do Austrálie, země kde se skot původně vůbec nevyskytoval, byl shorthorn poprvé dovezen 12 let po prvních importech skotu a to roku 1800. V roce 1803 zde bylo již 2.450 kusů skotu, převážně shorthornů a ti si udrželi oblibu mezi chovateli i na začátku 20. století, kdy bylo dováženo velké množství skotu zebu. Z Austrálie byl shorthorn dovezen roku 1814 na Nový Zéland, kde byl dlouhá léta nejoblíbenějším plemenem vůbec a má zde své příznivce až do dnešní doby.

Shorthorni byli zastoupeni v celém britském společenství a v evropských pobřežních regionech, rozhodujícím způsobem ovlivňovali vývoj tuzemských plemen v Německu, kde dokazuje popularitu tohoto plemene zápis 12.000 zvířat v PK u cca 3.500 chovatelů z roku 1915.

Dalšími významnými zeměmi v chovu masného shorthorna jsou Irská republika, Brazílie, Argentina, Jihoafrická republika, Uruguay a Zimbabwe, ale najdeme ho i na tak exotických místech jakou jsou Seychelské ostrovy, Papua-Nová Guinea nebo Samoa (Polynésie). V polovině 20. století byl importován do Peru.

Do České republiky byl první import zvířat plemene shorthorn uskutečněn v březnu 2010 do chovu Ing. Václava Vacíka v Roupově.

 

Texas longhorn

 

Původem americké plemeno je charakteristické svými nápadně dlouhými rohy, podle kterých dostalo svůj název (long - dlouhý, horn - roh). V jeho žilách koluje kus americké historie, je to plemeno Divokého západu, ale mezi americkými chovateli není oblíbené pouze z nostalgie.

Toto plemeno a vůbec první populace skotu v Severní Americe vznikla z jedinců dovezených do nově objevené Ameriky evropskými mořeplavci ze Španělska roku 1493. Potomci tohoto dlouhorohého plemene vytvořili první populaci skotu v Severní Americe. Potulovali se po severním Mexiku a Texasu přes 300 let. Během této doby se zkřížili s pár kusy krav většinou severoevropských plemen, které sem dovezli první anglo-američtí osadníci. Jejich početní stavy se významně zvýšily, a vytvořily tak základ většiny později chovaného dobytka ve Střední a Severní Americe.

Zmíněného rozmachu longhorni dosáhli během občanské války. Bojeschopní muži opustili své farmy a odešli bojovat. Takto oslabené ranče byly pustošeny nájezdy indiánů. Tamní lidé, rozehnáni panikou a nepříznivými klimatickými podmínkami, ponechali farmy a pasoucí se dobytek svému osudu. Stáda se rozrůstala, jedinci vyspívali a rostli potulujíc se po texaských planinách uvolněných snížením stavů bizonů. Do konce války jejich počet narostl přibližně na 5 miliónů. Tento texaský dobytek měl dlouhé nohy, vytáhlá těla a končetiny uzpůsobené k rychlému běhu. Dlouhé hlavy, vzdorný výraz a dlouhé rohy byly příčinou jeho hrozivého vzhledu. Drsné klimatické podmínky z nich stvořily odolná a soběstačná zvířata, která dokázala ujít neuvěřitelné vzdálenosti bez vody, přeplavat řeky, přežít pouštní žár i kruté zimy a přitom se množit a dobře prospívat. Dlouhá léta divokého způsobu života vytvořila z longhornských býků nejobávanější stvoření v tehdejším Texasu. Jejich agresivita je uchránila jak před predátory, tak před Indiány. Jejich dlouhé a ostré rohy, svalnaté tělo a rychlost s jakou se dokázali pohybovat je činily nebezpečnými a nekontrolovatelnými. Když se potkali dva býci bylo jisté, že dojde k boji na život a na smrt. Proti těmto býkům měl šanci obstát jen velmi dobře vyzbrojený honák.

Po skončení války se bojovníci vrátili domů, kde našli opuštěné ranče, neobdělaná pole a zdivočelý dobytek, který se stal brzy významným zdrojem jejich příjmů. Prodej dobytka byl důležitý pro rozvoj texaské poválečné ekonomiky a záchranou před hrozícím krachem. V dalším čtvrtstoletí bylo tehdy již desetimiliónové stádo přehnáno na sever, kde byly lepší pastviny nebo odvezeno přímo na hladovějící východ. Přemisťování nebezpečného a divokého dobytka bylo v podstatě bojem mezi člověkem, zvířetem i přírodou a dalo vzniknout legendě o kovbojích Divokého západu.

Tato zlatá éra longhornů skončila po roce 1900. Objevením ropy přestalo být zemědělství hlavním zdrojem příjmů, farmáři intenzivně dováželi anglický a indický skot ke "zlepšení" kvality masa, začali orat půdu a oplocovat pastviny. Intenzivní křížení a změna životních podmínek byly hlavními důvody, které přivedly longhorny téměř k vyhubení. V roce 1927 federální vláda učinila první kroky k jejich záchraně a tím i ochraně části amerického dědictví. Ze zbylých kusů založili stádo v Oklahomě, které se později stalo hlavním zdrojem genetického materiálu tohoto plemene. Druhé stádo bylo založeno v chráněné oblasti v Nebrasce. Díky několika nadšencům a pomoci vlády se podařilo tento skot zachránit. Postupem doby stále více farmářů začalo díky kvalitě plemene zvyšovat stavy texaských longhornů ve svých stádech.

Vzrůstající počet chovatelů využívajících toto houževnaté plemeno vedl k potřebě zavedení plemenných standardů. V roce 1964 se v Oklahomě zformovala Asociace chovatelů plemene longhorn v Americe, čímž začala novodobá historie plemene.

Mezi významné vlastnosti plemene patří jeho nenáročnost na chov, spočívající v soběstačnosti a odolnosti jak vůči výkyvům počasí, tak vůči parazitům a chorobám. Například jejich kůže je hrubší, čímž poskytuje lepší ochranu před bodavým hmyzem. Výzkumy také prokázaly geneticky podmíněnou odolnost vůči zánětům spojivek, zánětům dýchacího ústrojí, plynatosti a hnilobě paznehtů, které obvykle trápí evropská plemena. Není tedy nutná tak častá veterinární péče.

Longhorni nevyžadují neustálou přítomnost člověka ani v období telení, protože porody bývají bez komplikací. 97 % jalovic přivede na svět zdravé tele bez asistence člověka již před druhým rokem života. Snadné telení je umožněno tělesnou stavbou (o 20 % prostornější pánevní oblast) a nižší porodní hmotností telat (čistokrevní býčci váží při narození v průměru 27 kg, jalovičky 25 kg). Nižší váhu při porodu, ale dokáží telata rychle dohnat. Telata mají úzkou hlavu a obvod hrudi, což činí porod méně traumatickým a krávy jsou tak schopny dříve se vrátit do reprodukce. Díky této vlastnosti mnoho chovatelů využívá longhornské býky k připouštění jalovic nebo krav s malým tělesným rámcem, aby předešli problémům a úhynům při telení. Longhornské krávy mají vynikající mateřské vlastnosti. Dokáží velice účinně bránit telata, čímž minimalizují ztráty způsobené predátory.

Nejdůležitější vlastností tohoto plemene je vysoká plodnost. Krávy rodí v 99 % živá a zdravá telata a býci mají vyšší koncentraci spermií v ejakulátu ve srovnání s býky ostatních plemen. Dalším znakem je ranost a dlouhověkost. Krávy jsou schopny dát 20 a více telat za život a jsou známi býci, kteří se účastnili reprodukce i ve svých 21 letech. Obvykle se zvířata dožijí dvaceti a více let, což šetří náklady chovatelů na obnovu stáda a umožňuje každoročně prodat více telat.

Neméně důležitá je nenáročnost na kvalitu krmení. Spásají širší spektrum trav, rostlin i plevelů než většina ostatních plemen. Dokáží využít i méně výživné a zaplevelené pozemky, není tedy třeba každoroční hnojení a postřiky ke zvýšení produkce. Je prokázáno, že maso longhornů pasoucích se na chemicky neošetřovaných porostech obsahuje méně cholesterolu než bílé drůbeží maso. Také maso pasoucího se dobytka obsahuje více omega 3 mastných kyselin, vitamínu E, kyseliny linoleové a beta-karotenu než jedinci s jadrným krmivem v krmné dávce. Uvedené látky jsou velmi důležité ve výživě člověka zejména pro správnou funkci nervového a kardiovaskulárního systému. Zvířata produkují maso přirozeně libové s nízkým obsahem tuku, je velmi chutné a má pěknou světle červenou barvu.

Zástupci tohoto dlouhorohého skotu jsou od přírody vytrvalí, otužilí a nenároční. Tyto a další vlastnosti šetří chovatelům čas i náklady, které je potřeba vynaložit na jejich chov.

Před rokem 1930 bylo vytvořeno 7 hlavních vývojových linií: Butler, Wichita Refuge, Peeler, Wright, Philips, Yates a Marks. Dnešní longhorni jsou potomci jedné z těchto linií, nebo jejich vzájemných kombinací. Zakladatelé linií, podle kterých jsou také pojmenovány, vyhledávali zvířata pro svůj chov podle různých subjektivních kritérií. Butler ve východním Texasu šlechtil především na délku a tvar rohů, u jedinců z linie Wichita Refuge byl kladen důraz na zachování starých tradičních charakteristik, takže plemeno není známé ani barevností, ani příliš dlouhými rohy. Býci vážili od 495 kg do 630 kg při výšce okolo 1,4 metru, s délkou rohů pouhý metr. Dbalo se především, aby nedošlo ke křížení s evropskými plemeny. Linie Wright je jednou z nejstarších linií přísně čistokrevného longhorna. Krávy musely mít dobře patrný pohlavní výraz, pravidelný krk a přímý hřbet. Vybírali se ne příliš vysocí jedinci s dlouhým tělem a ušlechtilým výrazem. Upřednostňováno bylo šedavé a červené zbarvení s linií podél páteře. Oproti tomu pan Peeler pro svou linii vybíral zase ta nejdivočejší zvířata, protože své stádo choval v polopouštních podmínkách plných predátorů. Zvířata této linie byla velkého tělesného rámce, s dobře utvářenými vemeny a vysoce plodnými kravami, které dávaly větší a silnější telata. Peeler se přátelil se s Yatesem, od kterého bral plemenný materiál, pomocí kterého vnášel do své populace větší osvalení typické pro jeho výběrovou linii. Yates linie vychází ze zvířat dovezených z Mexika a považuje se za jednu z nejčistokrevnějších s nejmenším podílem krve britských plemen. Byl to skot spíše většího tělesného rámce, bezvadné stavby těla, s dobrou mléčností krav a výborným mateřským instinktem. Avšak po smrti zakladatele se stádo rozptýlilo a dnes už pravděpodobně nenalezneme žádného čistokrevného jedince této linie. Philips linie byla založena blízko západní Kolumbie panem J. G. Philipsem a jeho synem, kteří společně s Peelerem vyhledávali po chráněných parcích původní longhorny. Philips upřednostňoval skot s dlouhým tělem a úzkou dlouhou hlavou. Mezi charakteristiky linie patřilo standardní zbarvení, dobré osvalení a dlouhé rohy. Linie Marks od západního Houstonu již téměř zanikla, byla charakteristická pestrou škálou zbarvení a zakroucenými rohy. Důraz byl kladen na vysokou plodnost. Longorni této linie byli klidní a učenliví, vhodní jak k jízdě, tak k tahu. Stádo téměř vymřelo po napadení brucelózou, takže jedinci z této linie jsou dnes velmi vzácní.

Plemeno texas longhorn se vyznačuje tak vysokou variabilitou genů, že je nazýváno genetickým zlatým dolem. Tato variabilita zajišťuje ochranu před genetickou degradací, která pramení z genové uniformity dnešních moderních plemen. Populace longhorna jako zásobárna unikátních a variabilních genů je tím cennější, čím větší tlak vyvíjí rychle se měnící ekonomika, která reaguje na potřeby a požadavky trhu - v tomto případě v souvislosti s živočišnou výrobou, respektive chovem skotu.

Genetický potenciál longhornů zahrnuje především geny pro vysokou plodnost, snadné telení, rezistenci vůči chorobám a parazitům a dlouhověkost. Američtí farmáři longhorny používají ke křížení s jedinci evropských plemen, aby si zajistili vysoce životaschopná telata s vyššími váhovými přírůstky.

Plemeno je celkem logicky rozšířeno převážně v severní Americe - v podstatě téměř ve všech státech USA a také v některých oblastech Kanady. Se zástupci tohoto plemene se můžeme dále setkat v Austrálii, Mexiku, Anglii, Německu, Itálii, Francii i Dánsku. Výčet zemí jistě tímto seznamem nekončí a při současném trendu a stoupající oblibě tohoto plemene se budou jeho početní stavy zvyšovat a bude se rozšiřovat i do dalších zemí světa.

Do České republiky byl první import plemene texaský longhorn formou nákupu embryí uskutečněn v roce 2009 do chovu společnosti Biofarma Kyjov pana Miroslava Fafláka.

 

zdroj  www.cschms.cz/